Čechratka černohuňatá (Paxillus atrotomentosus)
Další z hub, které se navenek tváří, jak jsou krásné a k zulíbání, a co víc a hlavně, k sežrání, a ono potom nakonec nic. Čechratka černohuňatá. O její příbuzné podvinuté jsem již psal. Již zdálky na vás od pařezu mává a volá "Vem si mě. Já jsem tvůj suchohřib (hříbek hnědý - podle oblasti.)!" Vy se k němu sehnete, a jaké vás čeká zklamání. Houba má vespodu lupeny. Měkké a husté, lehce nažloutlé barvy, sbíhající se k temně hnědé sametové noze. Klobouk je též sametově hnědý, dorůstající šířky od osmi do patnácti, v některých případech i dvaceti centimetrů.
Čechratka černohuňatá (Paxillus atrotomentosus) vyrůstá převážně na pařezech a odumřelých kořenech jehličnatých stromů, jen velmi vzácně se objevuje na stromech listnatých. Roste od konce jara až hluboko do podzimu, stejně jako její příbuzná Čechratka podvinutá (Paxillus involutus) ve všech druzích lesních systémů, objevuje se i v parcích. Když si k ní přivoníte, zjistíte, že má velice příjemnou vůni, ale chuť má nakyslou. V kuchyni bych ji nikomu nedoporučoval. přesto, že je po dlouhé tepelné úpravě poživatelná, její výrazně nakyslá chuť se bude hlásit v sebevětší houbové směsi o své místo a zničí vám veškerý kulinářský požitek z houbového pokrmu.
Pokud se nám stane a houbu utrhneme v euforické naději, že je to ten suchohřib hnědý, (ještě by se z ptačí perspektivy dal zaměnit za hřiba kožáka, nebo nachovýtrusného) vytrhnutou houbu zasadíme zpátky na místo, nerozkopáváme ji vztekle po celém okolí a raději v klidu v koutku duše tiše doufáme, že splete taky ještě někoho jiného. A navíc je to i šetrnější k přírodě a a lesu samotnému.
!!!Tato kategorie si v žádném případě nehraje na mykologickou poradnu, ani na vědecké pojednání, k tomu slouží klasické atlasy hub, jde pouze o nezávazné povídání "šialeného hubára" a všechna má poučení a rady, případně určení druhu jsou naprosto bez záruky a jen na vlastní nebezpečí!!!