Virťa sobě

Takže: "Čau lidičky!"

Od dnešního dne vám začnu připravovat povídání o putování Jull Dajen do Francouzké Bretagne, jak jsem již avízoval před odjezdem. V této chvíli je na chlup přesně patnáct dní od našeho startu.  A za tu krátkou dobu se jakoby vůbec nic nestalo a přitom mi to všechno nic absolutně převrátilo nejen metabolismus, vylučování jater a průtokovost ledvin, ale navíc úplně pošahalo na palici. (Některé změny na mozku mohou být již trvalého rázu, jak mě nezištně upozornil kamarád Péťa Bříško.)

Z Virťova cestovního deníku.

A jak to teda všechno bylo ...

Katedrála Panny Marie v Chartres patří mezi nejvýznamější trojici gotických církevních památek Francie a celé Evropy. K ní můžeme přiřadit chrám Matky Boží v Paříži a Remešskou katedrálu. Celé místo, na němž je chrám vystavěn, je prodchnut mystikou, legendami i historií. Chrám je postaven v místech, kde snad stávala okolo osmého století druidská jeskyně, později zde byl postaven první křesťanský stánek.

Strašnej hic. Jediný myšlenky, který už nás po procházce v Chartres držely, bylo najít co nejdřív nějakou hospůdku, kde by se dalo vypít aspoň jedno chlazené, nejlépe točené pivečko. Jsem zván, ale když vidím tu cenu - sedli jsme si na zahrádku, na rohu ulice naproti nádraží - přechází mě chuť a objednávám si kávu. Naštěstí to servírka neslyšela, zato pochopila Peťovy posunky, že jako sedm piv a tak, takže přede mnou za chvíli stojí první kousek. No já nevím, na třetinky si s pivem asi nikdy nezvyknu, pořád mám pocit, že bych to mohl spolknout celý, ale jeví se v tom hicu osvěžující, tak nakonec proč ne.

Z Virťova deníku:

1. 8. 2008

... Navigace nás po půlnoci zavedla na placenou dálnici, spánek paráda, jenom malej spacák - mumie, připadám si jak v rakvi. Je tam voda, záchody, umývám si palici, ráno vytahuji kytaru a hraji pár pěsonek. Začínám Gagarinem!!!

Z Virťova deníku:

1. 8. 2008

Kluci šli rozbalit spacáky, my s Móňou kouříme.

Monika: "Mně se chce strašně moc zpívat. Můžu Ti něco zazpívat?"

Já: "Neee!" děsím se. "Já na ty tvoje uřvaný bigbíty nejsem teď zvědavej. A vedle spí lidi!"

To si jen tak vzpomínám, když jsme jeli už třetí den směr Lorient, řídil tentokrát Míra, bylo to po tý velký Petrově pařbě, co ztratil ty boty a vzadu všichni bezuzdně kalili (a beze mně!), tak Míra začal být trošku alergický na některé pokřiky zpoza vozu. A došlo to už tak daleko, že jsem se ho i já bál poprosit, aby udělal kuřpauzu. Ono jasně, když by měl stavět každých pět minut, jak si někdo vzpomene, tak by to nešlo. A nikdo ani čůrat nechtěl! Ale já byl na sebe tvrdý, zatnul jsem zuby a ani po třech hodinách jsem neřekl půl slova  o hulení.