Hřib pravý (Boletus edulis)
Vítám vás na procházce při sběru bohatství, které nám nabízí les i jeho blízké okolí. Rozhodl jsem se, že začnu houbou, která v nás všech houbařích tají dech a patří v období slabšího růstu a výskytu k nejinfarktovějším zážitkům. Můžeme s ní dosáhnout dokonce mírného stavu orgastického, pár šílenců mého ražení i orgasmu skutečného.
Boletus edulis, neboli hřib smrkový patří k našim nejlepším jedlým houbám nejen díky své chuti, ale také díky svému impozantnímu zjevu. Lidově ho řadíme mezi hřiby pravé, což není ten nejsprávnější terminus technikus, přesto na něj slyší asi nejvíce lidí. K pravým hřibům můžeme přiřadit i jeho další příbuzné - Boletus eastivalis - hřib dubový a Boletus pinicola - hřib borový. Je nesmírně zajímavé, že se nejvíce od sebe rozlišují místem svého výskytu: hřib smrkový nacházíme pod smrky, borový pod borovicemi a hřib dubový roste pod buky. Ale hlavně, jak nám název napovídá, pod duby! Pravý hřib, rostoucí pod borovicemi má o poznání tmavší povrch klobouku, i když v mládí, ve chvíli, když vystrčí hlavičku z jehličí, to nemusí být zase až tak úplně pravda, v té chvíli jsou hlavy všech téměř bílé, což znamená, že se barví až na vzduchu (ostatně jako asi většina hub, rostoucí z pod zeminy).
Takže jsme se v zásadě shodli, že pravých hřibů je víc druhů, ale hlavní využití je u všech stejné. Jídlo! Všechny fotografie, které jsem minulý týden pořídil pod Králickým Sněžníkem, kde byla hřibů nevídaná úroda, je v hlavní roli smrkový hřib. Jeho zvláštností je, jak praví houbařské pořekadlo, že roste ruku v ruce s Muchomůrkou červenou , která již z dálky signalizuje svou sytě červenou barvou: Tady rostou praváci! Samozřejmě, že toto pravidlo nemůže být nikdy stoprocentní, ale velmi často se vyplatí v okolí červených muchomůrek dobře porozhlédnout, zda se mezi nimi neschovává taky nějaký ten pravý hřib. V této situaci je dobré hodně zpozornět, protože hodně běžných sběračů hub si pro oči nevidí, díky razícím barvám muchomůrčích klobouků přehlíží hlavy hříbků. Tak je to i v prostředí Čechratky podvinuté, která se často tváří jako hřib, ač jím není. To se pak onen houbař nasere, rozkope pár čechratek a vzteklý odchází v dál. Tam přichází moje chvíle, mezi těmi rozkopanými se často ukrývá nějaký pěkný hřib, ať už pravý, nebo hnědý.
No a když už máme nasbíráno, co s tím dál? Zkuste třeba jako řízek v trojobalu, samozřejmě nic nezkazíte ani klasickou smaženicí (já osobně dávám přednost směsi houbové různorodé, neboť při ní se mnohem výrazněji projeví aromatické a chuťové látky jednotlivých druhů hub). Ze samotných praváků je také výborná máčenka (omáčka), praváci se výborně suší. Hlavně mladé kusy, nebo hřiby rostlé z jehličí. U starších a větších kusů je třeba dávat dobrý pozor na červivost a věnovat velkou péči vyříznutí napadených částí. Jinak se vám může stát, že vám polovina hřibu bude mít tendence odkráčet. Velicí, bílí, hnusní červíci si klidně po likvidaci jednoho polosušeného plátku špacírují k dalšímu a dalšímu, takže nakonec kvůli své nepečlivosti či chamtivosti můžete vyhodit značnou část úrody. Hodně pomáhá počáteční předsušení na slunci, v blízkosti krbu či topení. Pozor na trouby, abyste houby dopředu příliš nepřepekli, dostávají potom zvýšené aroma hub, mísící se s pachem spáleného.
Dva vedle sebe ležící hřiby smrkové, ten vlevo je rostlý v jehličí, pravý hříbek nám vyrostl v trávě. A právě v trávě rostlé hříbky mají více vzrostlé rourky pod kloboukem, které se barví do žluta až žlutozelena. A tam je to velmi dobrá živná půda pro naše červíky. Ostatně ti jsou často k vidění i ve třeni (noze) starších hub, někdy je jini rozbrázděna i noha mladého kusu.
Pokud najdete mladý zdravý hříbek, zkuste si uříznout kousek tvrdé nohy, zjistíte, že chutná velmi lahodně, podobně jako jádro čerstvého vlašského ořechu. Toto ochutnání není na škodu ani proto, že tím vyeliminujete možnost omylu a nezkazíte si chutnou smaženici, či jinou božskou krmi hořkým hřibem žlučníkem (Tilopilus felleus), který v mládí může splést i zkušenější houbaře. Později ale klame snad jen na dálku, výrazně do růžova zbarvená ústí rourek nám jasně signalizuje - já jsem hořkej, nech mě být!
Takhle na mě čekal ve svahu u mramorového lomu jeden z hříbků, ve třech metrech výšky visel hlavou dolů a čekal, až ho vysvobodím!
!!!Tato kategorie si v žádném případě nehraje na mykologickou poradnu, ani na vědecké pojednání, k tomu slouží klasické atlasy hub, jde pouze o nezávazné povídání "šialeného hubára" a všechna má poučení a rady, případně určení druhu jsou naprosto bez záruky a jen na vlastní nebezpečí!!!