GENIUS LOCI
Pompézní výzor, historie, krása ..., peníze za vstupné, to vše nemůže nahradit to, proč jsi byl stvořen. Ztratil jsi pokoru, ztratil jsi Boha. Ztratil jsi důvod proč být.
Oč milejší je mi kostelíček někde v horách či na předměstí, kdy při vstupu pocítím pokoru k lidskému bytí, stanu v úžasu nad silou, která mě osloví. Pak pokleknu a sám od sebe zpytuji svědomí.
Stal jsi se kamenem jako některá lidská srdce, nemáš proč žít. Kdysi v mládí jsem filozofoval, že Bůh je všude s námi. Tentokrát čekal přede dveřmi, než se k němu vrátím. Neopustil mně, jenom nechtěl jít dál.
Předvčerejškem jsem si při procházce Pražským hradem uvědomil jednu smutnou skutečnost. Chrám svatého Víta ztratil svou identitu. Ztratil účel.
Vždy, když vstoupím do nějakého chrámu Páně, padne na mně duch a mystika onoho místa. Poprvé v životě jsem pocítil prázdnotu. Chrám sv. Víta opustil Bůh. Může být sebe víc výrazem naší státnosti, luxusní podívanou pro turisty, krásnou gotickou památkou ..... Ač plný lidí, zůstává prázdný.