Něco vzpomínek nejen na "papá" Schindlera.
Na profesora Schindlera nelze vzpomínat jinak, než s láskou a mimořádnou vřelostí. Jelikož to byl dlouholetý kolega mého táty - seděli spolu u jednoho pultu v sekci viol Moravských filharmoniků, setkal jsem se s ním již velmi brzy. Tato dětská setkání však nebyla pro mě příliš určující. Teprve v deváté třídě mi uvízla první vzpomínka, paradoxně ovšem ne přímo na něj, ale na jeho dceru, která se později stala jednou z mých velkých kamarádek. Přišla si totiž k nám půjčit Ruský slovník, potřebný k maturitě. Když jsem ji uviděl - tu velkou slečnu, povisla mi brada. Ale již o rok později jsem začal jezdit na konzervatoř s jejím bratrem, mým spolužákem Toníkem. Ten mě nejdříve vytáhl na vandry, učil mě balit usárnu, rozdělávat oheň, později jsme založili Táborovou osadu Garlic Valley, jezdili jsme po Jeseníkách s kytarama na zádech, bágly k tomu a jako základnu jsme měli Česnekový důl padající do údolí, tuším pod Švýcárnou. A tam jsou vlastně prvopočátky mé lepší hry na kytaru, neboť Toník byl student kytarové třídy prof. Švédy.
Asi ve třetím ročníku mě poprvé přitáhl do schóly při sv. Mořici. Bylo to takové období pozvolného "střídání stráží", kdy starší generace zpěváků pomalu začala zakládat rodiny, nebo se naplno věnovat práci, namátkou vzpomínám na Pepu Jánošíka, Hajtru, nebo Huga, také na jejich úžasné rockové mše, které se hrávaly v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Hejčíně. Onen chrámový sbor vedl právě prof. Antonín Schindler, kterému jsme všichni říkali "papá", pro jeho nesmírně citlivý přístup jak k hudbě, tak i k lidem, kteří se pro něj, muziku i Boha scházeli na mořické faře při pravidelných zkouškách. Zpíval se různý repertoir - od baroka až po současné skladatele, študáci z konzervy jsme dostávali poměrně větší volnost, čehož jsme zdatně využívali. Ona dcera, v této době již studující medicínu (dnes je to vážená paní doktorka) tehdy občas za tatínka zaskakovala při mších ve hře na varhany. Bylo to nejen pro mě velice vítané, protože jsme si mohli občas udělat soukromé koncertíky v tak působivé a nádherné atmosféře sešeřelého chrámu s nádherně se nesoucí akustikou, kde se nás scházela stálá parta, zpívající ve schóle. Byly to nádherné časy. Nejen hudbou, ale i věkem. Kdo by nevzpomínal. Občas při zkouškách přerušil papá Schindler zpívání a pro odlehčení nám vyprávěl zajímavé historky, vázané právě k městu Olomouci. Již tehdy jsem cítil hrdost na to že přísluším ke svatému Mořici a Olomouci vůbec. Existovala tehdy jistá rivalita mezi naším sborem a sborem při Dómu svatého Václava, takže se jen pořád opakovala historie dávno stará, neboť tato rivalita a soupeření existovala již ve starých časech, jak se lze dozvědět i v knihách, které papá napsal o tajemné Olomouci. Vlastně to byl on, který nám všem otevřel oči a my vnímali všechny ty utajené krásy, z kterých se mi tají dech dodnes.
Taky vzpomínám na papá Schindlerovu slivovici, které míval doma uskladněno vždy požehnaně (při svých cestách po olomoucké diecézi za údržbou a opravami varhan, dostával vzorky místních farářů, ty doma ukládal.) No a my je chodili při návštěvách, kdy papá odjel s manželkou do Krnova obstarat rodičovský dům, koštovat. A bylo co. Takovým výpravám nakonec neunikla ani sbírka slivovic mého tatínka, tragicky to mohlo skončit ve chvíli, kdy jsem vypitý litránek "fikaně" nahradil pramenitou vodou z vodovodu a táta ji rozlil návštěvě. Ještě že jsem byl v tu chvíli ve škole. Jinak bylo po mně.
Vzpomínám i na události, spojené s úžasem, měli jsme mimořádnou možnost, dostat se do míst, kam jiní měli zapovězeno. Byl jsem jeden z mála, kdo se v té době dostal do útrob mořických varhan, vyšplhal na věž dómského chrámu, podívat se na zvonkohru, kterou papá Schindler vytvořil a spravoval. A navíc jsme měli ve sboru i komfort vlastních bodygardů, kteří stávali v zimě, v létě, u zábradlí naproti faře a dělali si soukromou tajnou státní "prezenčku", párkrát si pamatuji, že se mu jich zželelo a s "křesťanskou láskou a pokorou", a hlavně s ironickým nadhledem, neboť jejich pokusy vypadat nenápadně byly nápadné až hrůza, jim poslal teplého čaje na zahřátí. Odmítli a ten den jsme je již nezahlídli ani z dáli!
Díky pane profesore, za vše, čím jste nás obdařil, poučil, vzdělal, potěšil. Přeji dlouhá další léta života ve zdraví a inspiraci pro další krásné povídání!