Bob Dylan, písničkářská legenda v O2 aréně.
Celou sobotu a neděli, když jsem sedl za klávesnici počítače a chtěl se s vámi podělit o úžasný zážitek z koncertu Boba Dylana, se mi do hlavy dralo srovnání se čtvrtečním koncertem Eltona Johna. Musel jsem si tedy ponechat trošku větší odstup a jelikož mě netlačí uzávěrky, ani davy naléhajících čtenářů, nechal jsem dnešní vzpomínku na koncert trošku uzrát. Těch pár přátel, čekajících na hodnocení akce, mi jistě toto malé zpoždění, které může jedině prospět mému náhledu na věc, odpustí.
Devětašedesátiletý Bob Dylan má za sebou dlouhou a úspěšnou kariéru. Mnoho lidí ho má spojeného s folkovými začátky, kdy kladl velký důraz na texty, samotná hudba, jako by stála na vedlejší koleji, vyprofiloval se jako jeden z hlavních protagonistů protestního amerického folkového hnutí, jeho provokující texty byly inspirací celých generací folkových i rockových písničkářů na celém světě. Zásadním způsobem ovlivnil také celou rockovou scénu. Krátkým poohlédnutím zjistíme, že napsal přes 500 písní, vydal 44 alb, jichž se prodalo přes 75 milionů nosičů, je držitel několika cen Grammy, byl několikrát nominován na Oscara, nakonec ho dostal, stejně jako Zlatý Globus, za píseň Things Have Changed z filmu Skvělí chlapi. Před třemi lety byl vyznamenán, za výjimečný přínos populární muzice a americké kultuře vůbec, zvláštní Pulitzerovou cenou, jako první rocker v historii. Ovšem jako nejzajímavější informace se mi jeví ta, že jeho písně použilo a přepracovalo přes 2000 různých interpretů, jako byli například Duke Elington, Jimi Hendrix, Buck Owens, Rolling Stones, Rod Stewart, Guns´n´Roses, Stevie Wonder, Eric Clapton a spousty dalších.
Když jsem se poprvé setkal se jménem Bob Dylan, bylo mi snad čtrnáct, patnáct let. Tehdy to byl pro nás, v omezeném světě informací, písničkář, který chce spasit svět. Pojil se nám do představ o hipies, Americe, touze po svobodě, volnomyšlenkářství, spasení světa. První písnička, co si od něj pamatuji, byla Maggie's farm. Text byl nějak: Já už nechci dál dřít na Maggiině farmě .... nebo jak to bylo, šlo o hodně epickou záležitost, kdy člověka po tom dlouhým textu bolely ruce ještě týden .... Tam jsem si udělal v sobě představu Boba Dylana jako o - dnes se tomu říká ochránce lidských práv - o někom, koho bolí a pálí nespravedlnost světa! A tahle bluesová představa nespravedlnosti světa ve mně zůstala dodnes.
"Tý vole, teď dohráli, jsem hotovej. To byla síla!!!!" Tohle byla moje první reakce na chatu, asi deset minut po koncertě. To samo svědčí o tom, že mě Bob Dylan dostal. Jak se mu to podařilo? Jednoduše. Čistou a jednoduchou muzikou, svým charisma, nadšením diváků a dobře vystavěným schématem koncertu. Kapela začala poklidně, hned od úvodních taktů bylo cítit, že všichni muzikanti spolu dýchají a Dylanovu hudbu, stavějící na základech klasického rock´n´rollu a blues, hrají s chutí a radostí. To se projevilo již po třech písničkách, kdy Bob Dylan poprvé rozezpíval celou halu. A pak už to šlo jenom k lepšímu. Jako by se kapela rozehřívala zároveň s publikem, které své nadšení neskrývalo, bouřilo radostí a zpětně hecovalo hudebníky k dalšímu výkonu. Na této klasické formě rockové hudby je asi ze všeho nejdůležitější kompaktnost celé kapely, což jednoznačně dokazovala spolupráce přesně a dobře šlapajících bicích a basy. Kytary byly zvukově čisté, vyvážené, bez zbytečně velkých efektů, Dylanovy varhany i foukací harmonika naprosto dokonale doplňovaly celou harmonii. A kdo někdy slyšel Dylana zpívat, ví, jak neobyčejně zajímavý a charakteristický je jeho projev. Někdy to vypadá, jako by se mu ani nechtělo, z toho jindy se do toho naopak položí velmi dramaticky a přidává tím na celkové zajímavosti svých písní. Opět jsem si ověřil, že v jednoduchosti je síla. Dřevité syrové blues, s jednoduchými sóly, i rock´n´roll, jaký se hrával již v šedesátých letech a přesto vše bylo živé a moderní, jako by to vymysleli dnes. Celková postupná gradace koncertu vrcholila skvělým rock´n´rollovým nářezem, při kterém se mi roztančily i chlupy na rukou. A když se v jedné z posledních písní rozehrála skvělá bluesová kytara, řezalo mě z té čistoty a naléhavosti až do duše.
Co vám budu povídat. poprvé mi začaly poskakovat nohy už při třetí skladbě, při páté to se mnou poprvé roztančilo, tak jsem si řekl klid, hochu, klid, asi po hodině jsem už sebou natvrdo škubal v rytmu .... a před koncem jsem bezostyšně a jako v transu trsal celej jeden hustej rokenrol!!! Bobe, Bobe, Bobe, tys mi ale dal!!!!
Koncert opět dokázal, jak důmyslně je hala postavená. Její tvárnost a schopnost proměny je naprosto fascinující. Možnost nastavení prostoru na kapacitní rozměry podle předpokládaného počtu diváků dává pozorovateli pocit zaplněné haly jak při šestnácti, tak třeba jako v pátek, při necelých sedmi tisících divácích. Ti si odnášeli domů naprosto ojedinělý a neopakovatelný zážitek.
Ptáte se, jestli se tam objevila ona dívka ze čtvrtečního koncertu? Ano, přišla při třetí písni, vzala mě za ruku a stáhla kousek bokem, do stínu. Srdce se mi zachvělo. V očích měla smutek celého světa. Vzal jsem ji za ruce, díval se přímo do její čisté a nevinné duše a chtěl se pro její Lásku bít! "Ne, neodcházej", chtělo se mi křičet. "Spasíme spolu celý svět!" Neodešla. Přitáhla si mě k sobě a lehce políbila. Zachvěl jsem se. Stiskl jsem ji pevněji. Krev se mi začínala vařit. V tom jsme se roztočili ve víru tance. Rychleji, rychleji, rychleji! Svět se mi míhal před očima. A najednou ticho, stojím sám a jen její vůně prozrazuje, že tu se mnou někdo byl. Zase jsem zůstal sám. Bohatší o prožitek, jaký nám může nabídnout pouze vlastní fantazie a Bob Dylan. :-D
14.06.2010 05:19