Eric Clapton zaslouženě vyprodal Sazka Arénu.
Včera přesně v osm hodin večer propukl ve sportovní hale Sazka Aréně jedinečný koncert kytarové legendy Erica Claptona. Jelikož jsem jej poslouchal naposledy - kromě jeho MTV unplugged (což byla taková poloakustická verze jeho skladeb) v letech osmdesátých, byl jsem velmi zvědav, s čím se na včerejším koncertě představí.
Koncert zahájil jeho přítel a spolupracovník Robert Cray. Americký černý muzikant a kytarista se svou kapelou nasadil velmi vysokou laťku hudbou nádherně bluesovou, kdy v jeho bravurních sólech i perfektním zpěvu byl cítit prapůvod tohoto hudebního stylu. Vždyť dodnes se v "lepších" hudebních kruzích tvrdí, že blues je černá muzika, kterou nikdo jiný nedokáže vystihnout a zahrát tak dobře, jako samotní černí hráči. Zároveň také naznačil směr, kam se bude další část koncertu za účasti samotné hvězdy ubírat.
Pokud je někdo opravdu povolán ono tvrzení o černé hudbě popřít a rozbít na padrť, tak je to právě Eric Clapton. A ještě něco navíc. Blues, soul, bluesrock, swing a rock´n´roll, to všechno byl včera Clapton se svou kapelou. Na rozdíl od předchozího "Boba" Craye se na nás vyzbrojil mnohem větším kalibrem. Kapela postavená ze tří kytaristů, baskytary, bicích, měla ve své podpoře i dvoje klávesové nástroje. Na jedné straně keyboardy, na straně druhé klasické piáno. V zadních řadách je v útoku na posluchače podpořila jízda tří dechových nástrojů a dvou vokalistek. To všechno ještě obstarávala parta techniků, přinášejících a odnášejících hráčům různé nástroje a pomůcky. Nakonec ale největší síla byla v samotné hudbě. Poryvy klasického elektrického blues, kdy všichni dostávali prostor ke svým sólovým projevům, kytarový zvuk (a to ještě tři kytary Claptonovi nestačily, proto si přizval k sobě i Roberta Craye, který prosvětlil svými sóly několik skladeb v průběhu celého večera. Když k tomu přidáme perfektní šlapot doprovázející rytmiky a přizvukujících dechů, vokály krásných žen, a hlavně podmanivý a bezchybný Ericův zpěv, vychází nám z toho jenom jedno - hudební orgasmus.
V rámci sólových projevů všech hráčů mě ještě zaujaly dvě zvláštnosti hrajících muzikantů, jeden z kytaristů hrál na obrácenou kytaru. Znám takových muzikantů víc, jednoho jsem dokonce před léty učil, ale Ti mají většinou i otočené struny. Tenhle si vesele sóloval ve výškách přes celý hmatník a nad tím mi zůstával trochu i rozum stát. Pokud budu tvrdit, že Clapton představuje typickou kytarovou muziku, nebudu daleko od pravdy. Potvrdil mi to i hráč na keyboardy a syntetizátory, který ve svém sólu předvedl brilantní výkon v tak přesvědčivých kytarových barvách a rifech, že se zavřenýma očima bych se hádal o to, na co hraje.
V prostřední části koncertu nám dal zavzpomínat na své akustické unplugget koncerty, aby se v závěru rozbouřily bluesové vody opět v plném proudu. Výhodou a nedocenitelným průvodcem koncertu byly i střihy kamer na jednotlivé hráče, promítané vedle a za pódiem, protože se věnovaly právě hlavně bravurnosti a virtuozitě všech jednotlivců a přiblížily i těm vzdálenějším nádhernou práci rukou všech hráčů. Překvapilo mě taky, že všichni perfektně ovládali tzv. "válečkovou" techniku levé ruky, používá se na havajské kytaře, nebo steel kytaře, která přidává zvuku jemnost, ladnost a a neuvěřitelně působivý "sexapeal".
Po strop plná Sazka Aréna, turnikety prošlo patnáct tisíc šest set třicet osm diváků, bouřila po závěrečné písni tak mocně, že to snad nedokázali ani fanoušci při mistrovství světa. Proto si vybouřila jeden přídavek, kde si přizval Eric Clapton na rozloučenou i svého "předskokana" a kolegu Roberta Craye, při čemž oba dokázali, že hudba v dobrých rukou nemá hranic a blues dnes již i díky takovým muzikantům, jako Clapton, patří všem.
Fotografie z koncertu Davida Neffa a článek Ondřeje Bezra na idnes
21.07.2006 17:08