Chlape, vrať se zpátky na zem!
Nedávno mě v práci navštívil kamarád, vrstevník Jarys. Uvařil jsem mu kafe, sedíme, popíjíme a jak už bývá u nás občas zvykem, filozofujeme, řešíme všechno možný, od nesmrtelnosti chrousta, až po vznik nových vesmírů, prostě jen tak žvaníme, když v tom za mně vypadlo: "Ty vole, to je v prdeli. Sedmačtyřicet let. Jak ten život šíleně letí!" A on mi na to odpověděl: "Co blbneš. Ještě máme dost času. Vždyť ten pořádnej život začíná teprve po padesátce."
O tom by mohl povídat jeden můj kolega, asi tak v mém věku. Věčně po ránu nabručený, nevrlý, vzteklý na celý svět. Předevčírem ale přišel do práce rozzářený, usměvavý, pro každého měl nějaké to dobré slovíčko k pozdravení. Všichni se na něj dívali podezřívavě, co že to s ním vlastně je. Až to jedna kolegyně nevydržela a šla přímo na věc.
Ona: "Hele co to s tebou je??? Seš nějakej divnej. Něco se stalo???"
On: "Ále nic. Jenom mám dobrou náladu! Včera se zadařilo. Tak mám radost ze života!"
Ona: "???"
On: "No tak jo. Pozval jsem včera jednu holku na rande - na večeři. Koupil jsem jí kytku. Už to byl pro mně po letech zážitek, úplně jsem zapomněl jaký to je, dát nějaký babě kytku. Fakt, paráda. No a pak se i ta večeře vydařila, bylo to prostě fajn. Ještě teď mám hlavu plnou jejích očí. Normálně jsem z toho hotovej. Fakt!"
Ona: "No dobrýýý! A kolik jí vlastně je???"
On: "Jedenadvacet!"
Ona: "Hmmm, to jo. A není to spíš už na adopci???"
04.06.2010 09:53