Vzpomínka na člověka kumštýřského, zvláště pak Nohavicu.
První a taky poslední setkání (ruka k ruce, tělo k tělu) jsem s Jaromírem Nohavicou zažil někdy v polovině osmdesátých let na fesťáku v Hradci nad Moravicí. Hráli tam i Nerez. Při čekání na jejich vystoupení jsem tehdy, v průběhu vandru po Jeseníkách své souputnici Janě skočil do nejbližšího šenku pro pivo. Stoupnu do řady, a za mně se zařadil i Nohavica. (Žádný takový – „já tady za chvilku hraju“), ale zařadil se normálně do fronty na pivo. Tehdy ho ještě pil. Ač jsem byl žízní poněkud rozhozen, prohodili jsme spolu pár konverzačních vět. Vzal jsem své dvě piva a odešel. Teprve potom mi došlo, že jsem šlapal frontu s Nohavicou.
Další setkání s ním se mi zadařilo asi o dva roky později. Favoritka Jana odmítla být favoritkou a já dojížděl roztoužen do Kroměříže, místa mého bývalého studia za perspektivní harfistkou – absolventkou. Jednou jsem vyměnil „stopa“ za nudnou,zdlouhavější, ale jistější cestu vlakem. Na nádraží v Hulíně vandrák. Valil tam Nohavicu jednoho za druhým (samozřejmě na kytaru), já omámen poslouchal a on najednou říká: „Teď jsem ujel. Tam jsem nezahrál jednu notu. Budu to muset dopilovat, abych to hrál jako on. To se mi nesmí stávat. Budu to muset ještě „bičovat“. Já na to, že to hrál opravdu excelentně, že není proč se omlouvat. „Sorry, já to Nohavicovi nemožu kurvit! On je tak dokonalej!“
Tehdy jsem pochopil, že budu tyto věci radši hrát radši po svém, svobodněji, s nějakým svým přínosem, nebo je nebudu hrát radši vůbec. Svázání formou a notami jsem měl dost z divadla. Později mě svázala formou a normami ona harfistka a já na kytaru málem úplně zapomněl hrát.
Cinkali jsme klíči. Chtěli nový svět. Svobodu, myšlení, lásku a pravdu, která zvítězí! Vzalo mi to práci – zrušili divadlo. Nelituju. Nezaměstnanej, vrátnej, gambler …. a potom ….. kulturní redaktor místního plátku. Nemyslím to pejorativně. Byla to dobrá parta. „PULS – obdeník občanů Olomoucka“ opravdu vstoupal vzhůru. Skončilo to na blbosti majitelky. Myslela víc dole, než hlavou. Dostal jsem nabídku – Buď vezmeš šéfredaktora, nebo půjdeš. Radši jsem šel. Marek byl kamarád. Ale o to nejde.
Svůj první rozhovor jsem dělal s Vladimírem Mertou. Bylo si o čem povídat. Jenom jsem nějak nepochopil, kolik prostoru mi kulturní rubrika nabídne. Ty škrty mě bolí dodnes. Na autorizaci jsem měl přijít do „bydliště – studia“ Karla Plíhala. A tam jsem na něj opět narazil. Nohavica. Pozdravil jsem, pominul, že se ke mně Karel nehlásí, strčil text ke schválení Mertovi, odmítl panáka a šel. Ještě pořád to byla ta „veselá parta“.
Další osudové setkání s Jaromírem Nohavicou bylo ve chvíli, kdy jsem dostal od kamarádky své harfistky (v té době už byla dlouho mou ženou) CD Koncert. Bylo to svým způsobem nenadále, ale očekávatelné. Tak dlouho jsem ji krmil při jejích návštěvách Nohavicou, že to snad ani nemohlo být jinak. Nejen že jsem se po letech alespoň zvukově setkal opět s Víťou Sázavským a Zdeňkem Vřešťálem (pánové pokud vám vadí pořadí, tak si to prohoďte, oba jste na prvním místě mých vzpomínek) a odpustil jim jejich pro mě těžko zkousnutelný rockový výlet do světa hudby v začátcích NEŘEŽ. Dodnes si neodpustím, že jsem po jejich koncertě v Olomouci nešel za nimi, ale radši na pivo. Dnes je zřejmě toto CD modlou pro mého syna, který si z toho vzal to nejlepší a hraje ve dvanácti letech Nohavicu, sice po svém, ale rozhodně lépe než já.
Poslední mé setkání bylo s Radimem, ne s Nohavicou. Potkal jsem tady v Praze přítele a kamaráda, mou krevní skupinu. Ani nevěřím, že jsem měl to štěstí. Jenže. Kytarista. A dobrej. Perfekcionalista. Hulínské trauma. Buď ho (Nohavicu) budu hrát jako on, nebo vůbec. To mě zastihlo při našem výletu pod Kralický Sněžník. Mikymauz. To ještě neumím. To musím domakat. Něco se ve mně vzedmulo. Musím se to naučit dřív než on. Stáhl jsem si z internetu tabulatury a o dovolené dřel. Až do Silvestra. Dokonce jsem to téměř bez chyb zahrál i před lidmi. Už jsem měsíc na kytaru nešáhl. Všechno naučené je v háji. Ale třeba když se zapaří, tak se i zadaří a já si Mikymauze vystřihnu přibližně, jako vždycky, ale s tou tíhou i krásou, kterou nám Nohavicova muzika přinášela, přináší a doufám že dlouho ještě přinášet bude.
Oficiální stránky Jaromíra Nohavici - Běžte se podívat, dobře vyvedené stránky se spoustou ukázek, informací, překladů, textů ... písničkářského barda ze severu Moravy.