Ranní probuzení.
Dobré ráno. Sotva jsem se probudil, moje první cesta vedla k oknu. Za prvé, musel jsem zkontrolovat máminy květinky za okny. Jestli jim to svědčí, kvetou a tak. No a k tomu už je docela blízko, vykouknout z okna. Jenom tak. Jako už mnohokrát předtím. Moc se toho za poslední roky nezměnilo. Jenom tam vzádu, místo horizontu vystrkuje "kštici" výšková budova Regionálního centra a vedlejšího krajského úřadu. Oba baráky jsou poměrně nové a olomouckou veřejností svého času hodně diskutované. Dnes už je to jedno. Obě budovy zapadly do celé koncepce přednádražního prostoru jedna radost. Opravdu, při příjezdu vlakem je to příjemné přivítání.
Do budovy Krajského úřadu je, jak vidíte na fotce, velmi příjemné vstupovat. Na okolí je volné prostranství s fontánou. Je ale otázka, zda i ven budete vždy odcházet stejně dobře nalazeni. Nebo ta fontána je zde kvůli zchlazení po nedorozumění s úředníky? Snad nebude nikdy zapotřebí.
Tenhle pohled na dvorky za naším barákem mi připomměl dobu her. Samozřejmě, čím jsem víc rostl, tím se ohnisko mého pohybu zvětšovalo, ale v ranném věku to byl dost velký prostor. A navíc, když člověk něco potřeboval, nebo mu někdo dělal zle, stačilo jednoduše velký nádech, trochu forze a už se nesl mezi baráky úpěnlivý křik: "Mááámíííííí!" Okno kuchyně se otevřelo a spása byla na světě. Mnohdy se ale těch oken otevřelo po celém bloku několik, podle toho, kolik dětí bylo puštěno do prostoru.
Tenhle pohled patří taky ještě k příjemným. Shlížíme totiž z obyváku na budovu školní družiny, kde je umístěna i jídelna. Nějak jsem těm kuchařkám už po letech odpustil i ty věčný špenáty, koprovky a jiný blafy, život mě naučil. Pán Bůh zaplať za cokoli k jídlu, když je nejhůř, tak i za koprovku. A špenát? Ten jsem se už za ta léta naučil jíst. Dokonce i vařit. A jak mi chutná. Jo a abych nezapomněl. V těch oknech, co jsou na středu fotografie, na tom užším konci, bývala moje první třída. Od druhé jsme už šli do veliký školy, jako všichni "velký" ....
A to byl hnusnej pohled. Vidíte to? Jak jsem musel celej život trpět a koukat na tu "nenáviděnou" školu. I o prázdninách. Furt. Ale určitou výhodu to mělo. Třeba, když jsem byl nemocnej. Tak jsem nabudil rádio, aby bylo dole dobře slyšet, a jenom tak lehce z okna provokoval spolužáky. A taky nebylo špatný, když jsem něco zapomněl doma. To bylo našup tam a zpátky, takže jsem to stihl za přestávku. Teď jsem si uvědomil, že tady píšu o škole, ale neřekl jsem o jaký. Představte se: mí čtenářové - škola základní, zvaná Zejerka, dle Zeyerovy ulice, ve které sídlí.
