epizoda z cesty
To si jen tak vzpomínám, když jsme jeli už třetí den směr Lorient, řídil tentokrát Míra, bylo to po tý velký Petrově pařbě, co ztratil ty boty a vzadu všichni bezuzdně kalili (a beze mně!), tak Míra začal být trošku alergický na některé pokřiky zpoza vozu. A došlo to už tak daleko, že jsem se ho i já bál poprosit, aby udělal kuřpauzu. Ono jasně, když by měl stavět každých pět minut, jak si někdo vzpomene, tak by to nešlo. A nikdo ani čůrat nechtěl! Ale já byl na sebe tvrdý, zatnul jsem zuby a ani po třech hodinách jsem neřekl půl slova o hulení.
Sem si jenom tak říkal, "Do prdele, je nás tu pět kuřáků, a nikdo??? No to mně omej!" Už jsem trochu přemírou kyslíku i blednul a abstinence se začala na mně psychicky podepisovat, ale pořád jsem si říkal, když nepotřebujou oni, nemusím ani já. Až mě z této psychické blamáže dostal moták, poslaný Monikou.
Monika na cestě Francií nenápadně prosí o pauzu na cigaretu.
No a pak už to šlo. Nebyl jsem v tom sám, pocítil jsem zodpovědnost boje za druhé a šel jsem na to! "Míro, ..... prosím Tě, ........... myslíš, že by, ......... teda, ................... jako, ............... ne já teda nevím, ale třeba by i druzí, ..................... víš, jako, že bysme si ......... mohli, teda ............ udělat pauzu? Na cigáro??????????"
Och, jak já byl statečný, a Míra hodný. Za pět minut jsme stáli na pavéze. Výdech s prvním šlukem: "Tý vole, tohle já už teda potřeboval, jak prase drbání. Fúúúúúúúú!"
Míra: "Tý jo, a proč sis neřek´? Bych vám už zastavil dávno, ne?"
