Móňa.
Z Virťova deníku:
1. 8. 2008
Kluci šli rozbalit spacáky, my s Móňou kouříme.
Monika: "Mně se chce strašně moc zpívat. Můžu Ti něco zazpívat?"
Já: "Neee!" děsím se. "Já na ty tvoje uřvaný bigbíty nejsem teď zvědavej. A vedle spí lidi!"
Monika: "Ne, já budu zpívat potichu. Tuhle jsem se naučila a zpívala jako první" zvlhnou jí oči a pivem to tentokrát není. A najednou slyším krásnou, něžnou, nevinnou písničku o zemi zázraků.A taky v Móni vidím duši, kterou před námi neustále skrývá pod snůškou póz a afektovaných gest - slupka spadla a zůstala normální milá, mladá, něžná holka. Nedýchám. Do toho hvězdy. Nebe plný hvězd.
Říkám: "Tý vole, to sem nečekal." Vybuchne smíchem. "To je jasný, čekal´s to moje ná,ná ...." a svým perfektním chraplákem hodí náznak nějakýho rockovýho hitu.
