Jen tak něco k věci.
Takže: "Čau lidičky!"
Od dnešního dne vám začnu připravovat povídání o putování Jull Dajen do Francouzké Bretagne, jak jsem již avízoval před odjezdem. V této chvíli je na chlup přesně patnáct dní od našeho startu. A za tu krátkou dobu se jakoby vůbec nic nestalo a přitom mi to všechno nic absolutně převrátilo nejen metabolismus, vylučování jater a průtokovost ledvin, ale navíc úplně pošahalo na palici. (Některé změny na mozku mohou být již trvalého rázu, jak mě nezištně upozornil kamarád Péťa Bříško.)
Jelikož každé takové vyprávění by mělo být doprovázeno obrázky i fotkami, objednal jsem si u Míry (bude ještě o něm řeč, a to nejen o něm, ale i o ostatních...) fotky k použití. V této chvíli už na mě čekají na zítřejší zkoušku u kapelníka Péťi, další slíbili Péťa i Monika. Já sám jsem si foťák nebral, mohl jsem si sice vypůjčit, ale měl jsem strach se o něj starat. A druzí fotí tak dobře! (A navíc na těch fotkách budu i já!!! ;oD) Pár foteček ilustrativních jsem nafotil i já do mobilu, s tím, že je dnes a zítra doprovodně použiju. Jenže můj mobil se brání počítači (nevím, co si udělali), meilem mi to z mobilu nejde poslat a já nevím proč, A MMSkou mi na čtyřikrát pár fotek odešlo. Peníze si to odepsalo, na můj meil mi to nepřišlo. Přitom jsem to už takhle mockrát dělal, teď se vás to polekalo. A čtyřicet kaček je fuč!
Tři dny jsem již zpátky v Praze a pomalu se začínám aklimatizovat, ale věřte, že první dny to bylo těžké. A myslím, že ne jenom pro mě. Zase jsem si, díky této akci, po letech uvědomil, co dokáže udělat dobrá parta pro opuštěnou duši člověka, taky to, co dokáže udělat z dobré party "ponorková nemoc", jak se dokážou projevit určité rysy člověka v jejich největší nahotě (pozor, nejde tentokrát o sex!), a mnohem víc ....
Několikrát jsem musel bojovat sám se sebou, se svým sobectvím (nepřejte si ani vědět, co mi občas probíhá hlavou), s bolestí (nejen zad a celého člověka, ale i duše), se svou výbušností, s okouzlením, pyšností, potřebou toalet a vším možným dalším.
Srdce se mi chvěje vděčností ke všem, kteří to se mnou vydrželi, celou tu krásu prožívali, a hlavně těm, kteří mě podrželi. Ale taky, všem, kteří mě občas vyprudili, protože člověk alespoň zůstával stát líp nohama na zemi. A přiznejme si, v sebeovládání mám ještě určité mezery. Slibuju, že do příště na sobě opravdu zapracuju!!!
A teď mi už nezbývá nic jiného, než začít. Ale čím? A jak? No uvidíme, sám se nechám překvapit.
(Pro ty, kteří neznají princip a systém příspěvků u Sblogu, upozorňuji, že dokud nedokončím poslední kapitolu, budou příspěvky zveřejňovány od posledního k prvnímu, tady sestupně, ve chvíli kdy nebude už o čem psát, uspořádám celou kategorii chronologicky, tak, jak se to seběhlo.) Jinak odkaz komenáře (pod každým příspěvkem) i Kniha hostů, (v pravém sloupečku "Písání pro Virťu") jsou zde od toho, abyste se vyjadřovali, psali, ptali, případně potrefení mi i nadávali a spílali. Ale snad toho nebude moc třeba. Ač jsem po cestě vyhrožoval občas většině zúčastněných, že jim to na blogu natřu, mám pocit, že čas otupil hroty, a všichni jste v mám srdci ti nejlepší z nejlepších.
Všem přátelům (z blogu i z kapely) upřímně děkuju. Jdem na to!
