Na cestě přes Německo.
Z Virťova cestovního deníku.
A jak to teda všechno bylo ...
Vono to zase s tím Davidovým zpožděním nebylo až tak hrozný. Nebo spíš za to David vlastně ani tak moc nemohl. Pavlík mu měl zavolat, až bude přijíždět ke zkušebně, ale on si na to vzpomněl až po druhé hodině. Co je to půl hoďka na patnáct set kilometrů dlouhé trase? Jenom takový malý pšouk na rybníce, jen zabublá a hned zase zmizí. Ani smrad po něm nezbude. Takže co bych to zdržoval, máme naloženo, vykouřenou krabičku cigaret, a pomalu můžeme vyrazit. Jenom smůla, že jsme nerozchodili na cestu ten DVD přehrávač, mohlo být v autě akčněji!
Při cestě Prahou rozesílám dětem rozlučkové SMSky, co kdyby se mi něco přihodilo a já se ani nerozloučil. To bych si do smrti neodpustil! Při výjezdu z Prahy se zezadu ozývá Petr: "Chceme ještě nakoupit, Pavle, zastav jak vždycky. No tak Pavle, zastav!!!" Pavel za volantem jenom v klidu opáčí: "Nebuď nervózní. Dyk vím. Jako vždycky." Co furt prudí, myslí si a v klidu pokračuje směr Plzeň. Před Plzní mu to dojde. "Ty vole, vždyť mi vždycky stavíme na Zličíně. Já zapomněl." pochopí Petrovu nervozitu a oznamuje zastávku v supermarketu u Plzně. Vylézáme z auta, tam si poprvé trochu víc všímám spolujezdkyně z prostřední řady (jedeme devítimístným Fordem Transitem), Péťovy kámošky Kateřiny (které po celý první den říkám - nevím proč - Karolína), jelikož si ode mně bere cigáro, že teda už nemá žádný český, takže musí počkat za hranice. Ujišťuju ji, že já nemám ani český, ani cizí a pak jí připálím. (Tuto kuřáckou epizodičku připomínám úmyslně, neboť se stane ústředním leitmotivem celé naší cesty do Francie.)
Nakoupíme nějaké jídlo na cestu, Monika kupuje ještě medovinu - u pokladny musí ukázat občanku, jestli jí je osmnáct, že už chce pít alkohol a můžeme vyrazit dál. Medovinka se ještě bude hodit!
Pomalu si zvykám na Pavlův styl jízdy a přestávám sledovat směr cesty. Proč taky, kluci přivezli z půjčovny aut i navigaci. Přesto naviguje nějak úplně divně. Nebo spíš pořád načítá a nenaviguje. Až před hranicemi to vyřeší Míra. Pavlík nastavil navigaci pro cyklisty a on ten panďulák schovaný v krabičce nebyl schopen pochopit, jak na tom kole můžeme jet tak rychle! Tož ani se mu moc nedivím.
Sedím na předním sedadle s Móňou a Pavel za volantem. Cesta nám pěkně ubíhá, a najednou se, uprostřed Německa, začne před námi strašně rychle stmívat.
Z Virťova cestovního deníku.
A jak to teda všechno bylo ...
Jenom kdybych pořád tolik nežvanil. Ještě se ani nesešel den se dnem a já už mám u Móni asi čtyřicet ošklivých mínus - většinou za blbý kecy (náhodou to byly docela dobrý fóry, ale holka si holt musí zvyknout. jinak se upočítá!!!) a jenom dvě zcela bezvýznamné plus! Zkouším si dát trochu medoviny, přiznávám, že jsem to nikdy ještě nepil, není to špatný, rozhodně je to lepší než drátem do oka, nebo Mončiným loktem do mýho lokte, či žeber! Ta je má sakra špičatý! Možná dobrý pro život, ale na cestu autem pro spolucestujícího docela zabiják!!! (Ještě teď mám na ruce modřiny a bolavou ruku - ani pivo pořádně neuzvednu!)
No jak jsem říkal, začalo se stmívat, ale tak, že na západě, na východě pořád bylo světlo. Ono to nebyl totiž západ slunce, ale docela festovní, pořádná bouřka. Nakonec o Němcích se vždycky tvrdí, jak jsou na všechno precizní a přísní a organizovaní a tadle bouřka se jim povedla. Na té si fakt dali záležet. Takovou u nás doma nikdo teda neumí. Co si budeme povídat. Někde u Manheimu to začalo pěkně zostra. Blesk teda za bleskem, ale přes celou oblohu. Ale hrom v autě slyšet nebyl. tak jsem si říkal, jestli nejsu debil, vždyť přece blesk bez hromu, to nejde, to je fyzikální úchylka. Bylo to tak strašidelný, že jsme to museli zapíjet zhurta medovinou. Abychom se nebáli! ;oD
Německé zastaveníčko - parkoviště, cigáro, protáhnout se na cestě. (zleva: Kateřina, Petr, Kamila, Pavel - bard Plaváček, David, já, Pavlík a Monika. Za námi modrý kontinentální oř Transit od firmy Ford.)
Pochopil jsem, až jsme zastavili. Ony totiž ty hromy nebylo slyšet přes burácení našeho bujného dieslového motoru.
Kolem půlnoci jsme už opouštěli Německo a přjížděli na francouzské území. Ale pořád prší. Jak a kde se vyspíme? Chtěli jsme pod širákem, ale v tom mokru to nejde. Co s tím uděláme? Spát v autě? Namačkaní jak sardinky? No nevím, nevím, to nebude moc dobrý.
