K Remeši je cesta dlouhá, stromkama je sázená.
Sedím už půl hodiny před prázdnou obrazovkou (mimochodem, jako tapetu mám samozřejmě Mont Saint-Michel - je zajímavý, že někde píšou v jeho názvu mezi jednotlivými slovy pomlčky a někde zase ne, a to i Francouzi, zvolil jsem zlatou střední cestu - první slovní spojení bez pomlčky, druhý s) a navozuji v sobě srpnovou atmosféru. Chce se mi jenom tak zůstat sedět a snít.
Soustředění posluchači v přítmí sálu v Mont Saint-Michel.
Naráz se ocitám zase zpátky, sedíme na večeři v hospůdce kousek od kláštera, hlavu plnou zážitků. Taky hudebních. Když jsme procházeli klášterem, v některých místnostech jsme narazili na muzikanty, kteří hráli ku poslechu návštěvníkům. První setkání bylo poněkud překvapivé, nejen proto, že jsme přišli do jednoho sálu a tam se rozehrával čelista. Taky proto, že to nebylo rozehrávání, ale už produkce. Mastil tam nějaký etudy, navíc dost falešně, všem se to ale očividně líbilo, Peťa ho hned chtěl vzít do kapely, Monika na něm mohla oči nechat. Vzdal jsem to první a posouval se dál ve směru prohlídky. A udělal jsem dobře. Naráz se ze stínu vyloupla vznešená flétna. A kráááásná! Ach. Libě hrála nějakýho Telemana, až srdce usedalo. To už ale přišel i Peťa a Pavel, Peťa na ni dělal oči a nechtěl ji jenom do kapely. Nakonec z toho bylo alespoň pár přátelských slov. Nebudu komentovat Péťovi konverzační schopnosti v angličtině, ale asi je štěstí, že u některých činností se nemusí mluvit. Taky jsme prošli okolo cembalistky, sličné to děvy, která mě muzikantsky přesvědčila asi nejvíce. Zavzpomínal jsem na starý časy, kdy jsme zamlada taky chodívali hrát po zámcích (Náměšť na Hané, Bouzov ...), je to dobrá praxe pro mladý muzikanty.
Mladý violoncellista v Mont Saint-Michel.
Co mi ale úplně vyrazilo dech, byla bohoslužba, na kterou jsme taky narazili při prohlídce. Mniši a jeptišky totiž při těchto večerních modlitbách zpívali středověké chorály a žalmy, Tak jemný, úžasně čistý a kultivovaný zpěv jsem nikdy nikde ještě neslyšel. Bylo to vznešené, Božské, nadpozemsky krásné ......
Padl návrh, že bychom mohli přebivakovat přímo někde poblíž kláštera, ale nakonec zvítězil zdravý rozum (od nechráněného pobřeží šel nepříjemně čerstvý, studený vítr) a my se rozhodli popojet kousek blíž k domovu, směr Rouen. Již nehledáme zbytečně nějaké volné venkovské místo, ale najíždíme na dálniční pavézu, tam rozkládáme spacáky a je to se vším komfortem.
9. 8. 2008
Ráno se hrabeme ze spacáků, už abych se zase vyspal na normální posteli. Nemůžu se vůbec narovnat. Lehce posnídáme a v jedenáct hurá na cestu - Rouen, Beauvais, Compiégne, Reims ....
