Konečně na místě.
Kolem druhé odpoledne dorážíme k Lorient, Kačenku vysazujeme, sami jedeme dál, ubytování je domluvené v campu ve Fort Blocque. Přehodíme na volný plac všechny zavazadla, já se pokouším o trapný fór, který se mi zcela vymstí. Beru a podávám přes plot i rezervní pneumatiku. Jenže jsem, pitomec, pořádně neodhadl její váhu, takže se mi v zádech pohne plotýnka, a připraví mi celozájezdový utrpení. Ale zatím to ještě netuším, dobře se bavím, počasí vypadá slibně, fakt to asi tady bude paráda.
Očividně vyšpláchaní něco řešíme při lahvince cídru, šumivého bretaňského jablečného vína. Zleva Pavlík, Móňa a já, nad námi v bílé bekovce Míra. Ostatní lidi jsou náhodní plážovníci.
Je to úleva po cestě, pěkně si dát pivečko, a protáhnout pořádně všechny kosti. Naštěstí Monika po cestě koupila stan, takže můžeme stejně jako ostatní postavit svůj příbytek. David bere na byt Plaváčka (to teda ještě netušíme, že mu budeme říkat Plaváčku, ale pro odlišení obou Pavlů je to dobrá pomůcka už nyní.) Manželata jsou spolu, Peťa staví svou základnu a já s Pavlem a Monikou budujeme naše útpčiště. Stan je sice napsaný v návodu pro čtyři lidi, ale chtěl bych ty trpaslíky teda vidět. Ve třech se tam vlezeme jen s odřenýma ušima. Já navíc doslova a do písmene, když se natáhnu, mám nohy u jednoho konce stanu a hlava se mi tře o plátno na druhé straně. Ale co, jestli bude hezky, stejně budeme spát pod širákem!
Ale teď honem, dokud je čas, rychle k moři. Bereme sebou na cestu cider, což je dle mého šumivé bretaňské jablečné víno. Na stránkách Cider Clubu, ho ovšem nazývají moštem. Pro představu se koukněte, i když se zabývají anglickým cídrem. Zde vstupte.
Jejkote, to moře, to je ale sranda. A jak mi pění pod nohama! Kamča v akci.
Užíváme si z plna hrdla nádherné kombinace cideru a moře. Na pláž je to od stanů pár metrů, jsme tam zas chvíli, krásné vlny si hrají s pobřežím a lákají nás ke koupání. Moc neváhám, když vidím, že někteří jsou už ve vodě, spěchám za nimi. Oproti předpovědím znalců, kteří prorokovali vodu studenou, mám pocit, že jsme vlezli do vlažného kafe. Nechávám na sebe působit tu blahodárnou energii a prožívám si po letech každé zhoupnutí vln. Blbneme ve vodě, jak to jen jde. Když nás to unaví, žvaníme o všem možném u lahvinek cideru, je nám dobře a užíváme si odpočinku po dlouhé cestě.
Jaká to pohodička. Pavlík trápí mou zobcovku, David hobluje svou kytaru.
Jenže, když se pije cider, tak taky rychle vyhládne. Něco zkousneme, aby žaludek měl na čem pracovat a neprotestoval, pak vytáhneme kytary a dáme si nějaký písničky pro radost. Postupně se ujímám repertoárové vlády a buším do všech ty svoje hospodský kotlíkárny, Pavel mi do toho parádně sekunduje s flétnou. Prostě pohoda.
Bez cigára to holt prostě nejde. Já s Mončou nad zpěvníkem.
Cider došel, tak se načíná velká krabice s červeným vínem, oj pije se dobře, hezky se to rozlévá do žil a nálada je skvělá. Už jsme vyodpočívaní víc než dost, blíží se večer a příležitost procházky po okolí.
Tak co? Poteče něco? No konečně!
Vypravujeme se tedy na nedalekou pevnůstku, která je v době odlivu přístupná suchou nohou. Šplháme po kamenech a užíváme si krásy moře, vstřebáváme všemi póry jeho vůni a je nám dobře. Co nám ale přinesou dny příští? Zvládneme koncerty bez úhony? Stihnu se zítra ještě doučit to sólo, co se v něm pořád tak trochu máchám?
Pevnůstka, místo našeho večerního výletu, v této chvíli ještě zalitá vodou. Později moře ustoupí, takže k ní můžeme dojít suchou nohou.
Na cestě k pevnůstce. Tam že jsem vyšplhal?
Na pivečku. A kdo že to je jednička? Budu si asi muset víc dávat pozor na ruce!!!