Teď nám to teprve všechno začíná!
V noci začalo šíleně lejt. A fučet. Jak jsme nechali všechny věci po rozverném večeru poházeny po okolí stanu, narychlo všechno stahujeme dovnitř. Vítr nám totiž bere provizorní igelitovou stříšku, pod kterou jsou věci uloženy, takže tašky, kytara, texty, to musí dovnitř. V už tak malém stanu najednou není vůbec k hnutí a moje záda dostávají další záhul. Začínám se bát, že mi nevydrží ibalginy na celou dobu. Snad se to zlepší. Když ráno kontroluju stav, tak zjišťuji, že polovina textů je totálně rozmočená, ale jelikož to není poprvé, tak mi to velkou hlavu nedělá. Kytara to naštěstí přežila bez úhony.
Hřišťátko hned vedle nás láká ke hře. Bereme balón a chvíli se rozběháme u fotbálku. Teda dechu se mi brzo nedostává, a cítím záda, ale jinak ten pohyb po dlouhý době dělá jen dobře. A v kombinaci se sprchou je to prostě nádhera. Už neprší, takže je venku příjemně. Svěží vzduch od moře mi čistí plíce!
Jedeme nakoupit zásoby do Super U, potřebujeme aspoň nějaký židličky, stůl, co býval jindy k dispozici je tentokrát obsazen, museli bychom sedat na zemi. Monika se rozhoduje pro přímo státnický čin, zakupuje stůl s lavicemi, což samozřejmě ve všech ohledech zpříjemňuje naše vegetování v základním táboře. Ty večery u stolu nemají chybu. Dáme si malou zkoušku a přehráváme věci na zítřejší koncert, jsem rád, ještě to nemám moc v sobě zažitý, tak jsem to trochu oprášil. Ale bez not ani ránu. Ještě že jsem si vzal kolíčky, kdyby náhodou foukal vítr.
Potom už jdou "manželata" na procházku k moři, fotí surfaře, moře i sebe, mi ostatní vyrážíme do Lorient. David s Plaváčkem (tuto přezdívku nafasoval první večer v hospodě u moře. Vyprávělo se o všem možném a někdo okomentoval moje tričko s emblémem Banskobystrického plaveckého klubu. A Pavel se připojil s historií svého závodního plavání. A bylo to. Měl nafasováno!) se chystali na koncert Loreeny McKennitt. Zde se dostanete na české stránky věnované Loreeně McKennitt. My ostatní jsme se chtěli podívat na stage (čti stejdž) ve Village, kde máme hrát, potom se procházíme městem, všude hrají kapely, není to nic moc extra kvalita, ale barví to krásně město, které má vybombardovanou minulost, v zásadě zde nenajdete žádné staré stavby, všechno se znovu budovalo až po světové válce. Atmosféru města v době festivalu vám přiblíží i toto video z youtube.com.
Procházíme městem, všude jsou stánky s něčím, je to taková velká tržnice s živou hudbou, Péťa vybírá řemínek na ruku - takový ten pletený z barevných nití, tenký, má již tři, za každý rok, co byl v Lorient. Marně dumám, jestli ty starý má na ruce celé tři roky, nebo jestli je aspoň někdy sundá. Ten nový se mu sundá sám a ani neví kdy. Během hodiny, co jsme se procházeli, se mu z ruky sesmekl a zase nemá nic. Háže smutný ksichty, ale mi mu na to nedbáme. Monika by koupila všechno co uvidí. To, tamto, anebo tohle. S Pavlíkem jí to vymlouváme, ať si dá na čas, že tu budeme ještě dlouho, ať počká, jestli neuvidí něco lepšího a tak. Podléhá našim kecům a odchází s prázdnou. Teda úplně ne, kupuje u jednoho ze stánků voňavou a výbornou medovinu, takže ji po cestě postupně trestáme. Jenom Pavel nemůže, bude řídit nazpět. Kluci se přes počáteční problémy na koncert Loreeny dostali, takže naráz nevíme, co s časem. Jedeme se projít k moři. Je to zátoka či něco takového, s bahnitým krajem a starými kůly od mola, trčícími z vody. A najednou po mnoha letech vidím zase svítit tlející dřevo. Začíná mrholit. Vracíme se zpět k Village na místo srazu. Než dojedeme do kempu, zase seriózně prší. Věci stěhujeme do Petrova stanu, tam je víc místa. A jdeme spát. Bude zítra počasí lepší? Nebo nám celý den proprší?
Surfování s pomocí padáku, stále oblíbenější sport v přímořských střediscích. A když jsou trochu vlny, tak je to paráda.
