Chartres a jak to bylo dál.
Strašnej hic. Jediný myšlenky, který už nás po procházce v Chartres držely, bylo najít co nejdřív nějakou hospůdku, kde by se dalo vypít aspoň jedno chlazené, nejlépe točené pivečko. Jsem zván, ale když vidím tu cenu - sedli jsme si na zahrádku, na rohu ulice naproti nádraží - přechází mě chuť a objednávám si kávu. Naštěstí to servírka neslyšela, zato pochopila Peťovy posunky, že jako sedm piv a tak, takže přede mnou za chvíli stojí první kousek. No já nevím, na třetinky si s pivem asi nikdy nezvyknu, pořád mám pocit, že bych to mohl spolknout celý, ale jeví se v tom hicu osvěžující, tak nakonec proč ne.
Navíc krásně stoupá po cestě, únavě a horku v městě do hlavy, takž poměrně brzy všichni chytáme slinu, jenom Katka chybí. Oj, joj, joj! A vono je už půl šestý! No někdo by měl jít k autu! Ale ono se to tak dobře pije! A tak ještě jedno. Rychle, to stihnem! Šak počká. "Romane, objednej tam ještě jedno kolo!" vysílá mě Monika, má dnešní sponzorka pro šestou rundu. Na hodinkách skoro šest. Ve mně se bouří a hádá navzájem zodpovědnost s chutí na pivo, k tomu se přidává ostych mluvit cizím jazykem, nakonec přece jenom vyhrává pivo! Jdu k baru, posunky dělám "ehhhm, hmmmm, ech, ja, bitte?" a v tu chvíli mi dochází, že jsem ve Francii a že vlastně německy - to teda ne. Ale dívka nakonec pochopí, já rovnám ruce, zkřivené křečí od ukazování číslovek, s úsměvem seladona děkuji "mersí" a odkráčím hrdě sednout zpět.
Začíná krápat, když dopíjíme a odcházíme, někteří jsme docela rozverní, Péťa donekonečna opakuje jako kolovrátek - "Pozor na francouzský policajty, pozor na francouzský policajty! Hlavně nežertovat. To není jako u nás, Tady nemají smysl pro humor." Asi má strach, že v každým policajtovi uvidíme Funése, nebo co. No ale, jako by je přivolal! Ve chvíli, kdy se Pavlík bujaře povaluje po trávě u vodního toku, jedou zrovna okolo. Pacifikujeme ho několika výkřiky a naštěstí nás míjejí bez povšimnutí.
Konečně nasedáme do auta a vyrážíme dál směr Bretaň. Sedl jsem si dozadu, protože Pavla vystřídal Míra. Ten se při zastávce uchyluje s Monikou do zadních pozic auta za Péťou a ztrácím nad nimi na několik hodin kontrolu. Zjevně se dobře bavili, protože když v noci na odpočivadle vysedáme z auta, Péťa poněkud tápe v orientaci. Při vysedání na nocleh zjisťuje, že mu chybí jedna bota. Takže logicky docházíme k názoru, že musela zůstat jedině na posledním parkovišti, kde jsme se zastavili. Jenže pavéza je asi padesát kiláků od nás vzdálená.
Jestli to byla Boží prozřetelnost, nebo pouze zlomyslnost našeho navigačního systému netuším, ale každopádně nás onu krásnou noc na přelomu měsíce nasměroval na placenou dálnici, které jsme se do té doby úspěšně vyhýbali a to ještě navíc do protisměru. Díky tomu jsme našli krásné místo na spaní na odpočívadle s tekoucí vodou a záchodem, na kterém hrála hudba. Péťovi prý Santana!
Při cestě se podařilo Pavlíkovi urazit Kateřinu, protože prohlásil, že ta navigace stojí za hovno, ona se toho chytá, že to je na ni, kvůlivá Paříži, háže pózy a Peťa to musí uklidňovat. Večer ovšem, jak je v ráži, uráží Kateřinu taky, ta jej ještě nikdy neviděla v akci, tak začala vandrovat do mně: "Ty se na to můžeš dívat? To přece není normální, takhle by se neměl chovat dospělej člověk, no to je hnusný ..." Frekvence jejích slov za minutu je omračující a mě jaksi, při zpomaleném myšlení uniká hlavní pointa její rozkošatělé myšlenky. Snažím se ji zastavit, a když nic nepomáhá, posílám ji taky do háje. Definitivně uražena konečně dává pokoj. Ještě stačila pumpnout Móňu o cigáro na dobrou noc a mizí ve tmě. Posléze se všichni zklidňujeme a za chvíli celá squadra spí. Jaký bude zítřek? Co nového nám přinese? Najdeme při cestě Péťovu botu? A najdeme ono inkriminované místo? Měli bychom okolo něj jet, ale trefíme stejnou cestu? Bude ráno moudřejší večera?
