Hora svatého Michala.

Blížíme se k pobřeží. Každou chvíli by se měl už objevit. Bude pod vodou? Jaký to bude pocit, poprvé uvidět na vlastní oči něco, co znám důvěrně z fotografií, z vyprávění, i jedno puzzle jsem složil. Třítisícový. A několikrát. A pak jsem ho nalepil doma na záchodě, abych ho měl pořád na očích. Někdy i vypoulených. Může být něco důvěrnějšího, než vztah s někým nebo něčím, s kým sdílíte onu místnost? Jistě, že ne. Vlastně tam už znám důvěrně každý kámen. A nejen ten, dalo by se říct.

A najednou se na obzoru objeví charakteristická špice kláštera. Nebude pod vodou? No moje nervy.

Uf, je to dobrý, parkujeme auto a vydáváme se směrem ke klášteru. Zblízka vypadá opravdu monumentálně. Proplantáme se uličkami až ke vstupu. Tady vyřešíme dilema, zda jít dovnitř na prohlídku, trháme se na dvě party a už můžeme dovnitř. Nemám slov, která by popsala celou atmosféru. Nechám tedy mluvit svůj mobil.