Vracíme se domů.
8. 8. 2008 V noci zase nemůžu spát. Už jsem si na to zvykl. V sedm ráno vymetená obloha. Konečně bude slunce. Prdlajz. Za půl hodiny je černo.
Dnes už je den návratu. Z původních jedenácti vyjíždíme o půl jedné. David se nenechává zvyklat našimi poznámkami a rádoby vtipnými kecy, že dnešním cílem není Mont Saint-Michel, ale Hospital Saint-Michel. Mám strach, že na M-S-M nestihneme před přílivem. Tak moc ho toužím vidět. Jak už dlouho nic na světě, bude mě hodně štvát, když to neuvidíme. Sním o tom již několik let.
Z druhý strany musíme všichni rozumně uvážit, že kdyby možnost doktora nedostal, díky našim sobeckým důvodům, mohli bychom si potom vyčítat, kdyby to bylo něco vážnýho. Ale čertík v hlavě mi zase vybrukuje - "No a co, neměl chlastat, když to neumí!" ale tudy cesta nevede. Pokud ho nechceme mít na svědomí, cesta vede jedině přes nemocnici. Posere se mu prst kvůli nám a kdo si to bude vyčítat. to za to nestojí. Protože prst pro kytaristu, to je, mezi námi jako pluh pro oráče, klávesnice pro počítačové experty, lopata pro dělníka či vagína pro prostitutku. S tím si opravdu není radno začínat.
Příjmají nás až ve čtvrté nemocnici, po cestě potkáváme naposledy Kateřinu, jako by na rozloučenou. Když francouzské šikulky vypisují Davidovy papíry, udělají z něj "Madam Davi" a pak už jen čekáme. Hodinu, hodinu a půl. Konečně vychází z nemocnice David, ruku nese před sebou jako svátost, prostředníček zfixovaný k ukazováčku a vítězoslavně hlásí: "Doktor říkal, že to mám broukn (broken) a to je prý zlomený. Ještě že jsem tam šel!" Jsem rád, že má David tak bezmeznou důvěru ve francouzské felčary. Kdo ví, co mu "broukal" ten doktor, ale stejně si myslím, že mu s tím něco opravdu pořádného budou moci udělat až v Praze. Ale třeba se mu na cestu uleví. Bohužel ale už je jisté, že s námi nebude moci hrát třiadvacátýho v Balbínce. Holt, co naplat, broukn, je broukn.
A teď honem rychle na Mont Saint-Michel. Jen abychom to stihli!
