Jedeme do Vannes
Z Auray vyrážíme do Vannes, takovýho většího města vespod Bretaně, venku pořád mrholí. Ale tak nějak úplně divně, strašně jemně to práší vodu, nechápu. Nic takovýho jsem ještě nepotkal. Když ve Vannes zaparkujeme a blížíme se k parku pod hradbami, jako by nás keltští bohové vyslyšeli, přestalo navlhat. Jenom sluníčko pořád nic. Prostě takový nějaký ušmudlaný počasí.
Park pod hradbami města Vannes - vzpomněl jsem si, že mám na mobilu nějakej foťák, tak jsem to párkrát zmáčkl.
Záhony kytek v parku jsou velice pestré a rozmanité, nikde jsem takový styl nepotkal a to máme v Olomouci výstavu květin Flóru! Okolo takovýho malýho potoka, co teče při parku a hradbách se vyšplháme k bráně, vedoucí do centra. Je to trošku větší než Auray, ale na Lorient to asi nemá. I když, celý to ani neprolezeme. A zase se tady objevuje ten středověk, ty jakoby napůl roubené, napůl zděné baráky, úzké uličky, a při tak špatným počasí i dost lidí. Péťa se chystá koupit struny, ale když koukáme na zavřené obchody, pomalu nám dochází, že je neděle. Tak se Peťo drž, ať dohraješ!
Ty záhony květin jsou opravdu krásné, ale slušelo by jim sluníčko! Ostatně, to by slušelo i nám. "Jé, pódium. Kdy hrajem? Postavte se, tam, já si vás vyfotím" "Ježíš, to tak nesnáším, ty davový fotky, postav se, řekni sýr, jejdamane, zas tam budu vypadat jako debil ....."
Struny dneska nebudou, tak se jdeme najíst. Potkáváme příjemnou řeckou tavernu, objednáváme si gyros s hranolkama a pivo, sympatický řecký obsluha nám utírá venku stoličky od vody. Že má David opět problém z mýho kouření už snad ani psát nebudu, to bych se jenom pořád opakoval. Když přejde protikuřácká bouře, přichází na řadu opět déšť. Jsem Móni vděčný, že za mně platí, co já bych bez ní a bez Petra tam dělal (no asi bych nejel, ale už teď vidím, že bych trpce litoval). Znovu se vnitřně nasírám kvůli blbýmu životu pod exekuční palbou, ale potom to pouštím z hlavy. Stačí když to budu řešit až doma. No a třeba ještě než pojedeme, něco vyděláme na ulici, aby se to trošku rentovalo. Už víme, že koncerty budou jenom dva, a to je na pokrytí nákladů rozhodně málo. Jsem ve všem hodně závislej na ostatních, teda na Monice, Pavlovi i Peťovi. Ale je s nima sranda, doufám, že oni to cítí stejně.
Pomalu se musíme vydat na zpáteční cestu k autu. Procházíme kolem krásné katedrály, Peťa vzpomíná, že tady někde před dvěma lety hráli, dovnitř se podívat už není čas, koncert se blíží. Nikomu se nechce moc hrát, to počasí všem bere chuť. Za chvíli se ale Monika probírá a dostává trošku lepší náladu, jsem tomu rád, ale pak dojde i na mně. Jako když uhodí blesk, naráz si už vůbec nevzpomínám, co je v notách. Scheisse! A do toho pořád a zase ty šílený záda, snažím se vypadat, že nic, ale když sedím (v hospodě, při hraní, v kempu) můžu se z toho zbláznit!
katedrála sv. Petra ve Vannes