Koně se také střílejí.
Pokud si někdo z vás vzpomene na film, jehož název jsem použil v titulku, ví, že je to film o tanečním maratonu, který ovšem (podle dobové české kritiky) hlavně nastavuje kritické zrcadlo špinavé politice USA, založené na nespravedlnosti a násilí a evokuje bezútěšnou situaci v Americe v době hospodářské krize v třicátých letech. Ostatně obdobně je dnes tento film prezentován i v oficiálním textu distributora. V mých vzpomínkách z něj ovšem utkvělo hlavně téma šíleného tanečního maratonu, s velice silným emočním prožitkem, jdoucím až za hranice lidských sil.
Ve chvíli, kdy se mne, i ostatní, snaží Móňa stáhnout na plac, přichází mi jako první na mysl právě tento film. Co si budeme povídat, pokud nechci dopadnout jako oni, nezbývá než odolávat všem výzvám k tanci. Nejsem sebevrah. A když ke všemu připočítám fotbálek a z něj ztuhlé dolní končetiny, bolavý záda a prohulené plíce, musím sebekriticky uznat, že tenhle nápor by moje tělo nemuselo vydržet. Takže jsme někteří radši zůstali stranou a popíjeli pivo za zvuku bretaňských bojových popěvků a písní. Byla to nádherná podívaná. Peťovi se obzvlášť líbila zpěvačka, my s Pavlíkem jsme se ale shodli, že by nemusela být tak oplácaná, ale že když zavřeme oči, tak že teda vypadá fakt dobře. Zpívala totiž opravdu výborně. Dobrý byl i bombardista, ale opravdu fascinující byl hráč na basklarinet. Jeho basfigury byly skvostné, stejně jako saxofonová sóla. V kombinaci s davovým tancem (propletenci hadů) a pivem - něco opravdu nepopsatelného. A když ještě postupně na pódiu kapelu doplňovali noví a noví hudebníci - bombardisté a "dudisté" (vždycky když dohráli na své štaci, tak přišli sem a nakonec zaplnili celé pódium) a hudba získávala čím dál víc na gradaci a síle, pochopil jsem nosnost této lidové hudby.
Ale všechno má svůj konec, takže po třetí ráno, když kapela dohrála a my přihlížející, s výrazem uznání, přivítali tanečníky. ("Míro, na tebe byl fakt Boží pohled, vypadal´s jak malé skotačící kůzle ...")
Z reproduktorů se ozval valčík. "Tak tohle bych celkem zvládl," slyším se říkat a už se nedalo couvnout. Vidím se, jak se okolo mně míhá okolí a já s Monikou na parketu roztáčím valčík. Hezky po česky. Z gruntu a od podlahy. ("Ach to pivo!," lituju poprvé v životě, "nebejt něho, mohl jsem zůstat na živu.")
"Ježíš, promíň" křičím, když jí k podlaze přidupávám svými sto kily její "něžnou nožku" v pohorkách a válíme to tak, že i Bretoňci z toho zase zpětně na nás valí - oči! Ještě že i každý valčík jednou končí (tenhle byl, dle mých pocitů nějak opravdu dlouhý) a já, tváře se, že nuda, se snažím popadnout dech. Po více než dvaceti letech klasický tanec v mém podání, a ještě k tomu v Bretani! Opravdu nezapomenutelné!
V kempu noční "papu" a trochu vínka, tentokrát vše v úplné tichosti, rozcházíme se brzy - kolem půl páté, do stanů, někteří pod širák.
