Právo první noci.
Z Virťova cestovního deníku.
A jak to teda všechno bylo ...
Kousek za hranicemi dáváme kuřpauzu, jako kuřáci jsme v této chvíli ve většině, prozatím dokonce i ti, kteří ještě mají cigára jsou ve většině. Jenom mi tak nějak divně podezřele zní Kateřinin (teda pozor, zatím ještě Karolínin) hlas: "Mončo, prosím Tě, dáš mi cigáro?" (Že bychom byli ještě v Čechách? Ale nic, třeba nestíhala koupit.) David začíná hudrat, že jsme smraďoši a slaboši a proč vlastně kouříme a že mu to smrdí a tak. Zatím nás to moc neznervózňuje. To horší teprve přijde časem. Přece si nenecháme zkazit chuť na cígo!
Naštěstí postupně přestává pršet a jasní se temná obloha. Nad námi se lesknou první zlatavé tečky hvězd a všechno začíná být najednou zase hezčí. Navíc po tom úmorném denním vedru se vzduch alespoň trošičku vyčistil a ochladil, noc začíná být slibná a tajnosnubná. "No nic, ještě chvíli popojedem a pak to zkusíme někam zapíchnout," padá rozhodnutí. Asi po hoďce cesty, kousek od města Nancy začal Pavel pátrat po vhodném místě. No jo, ale pátrejte po nějakém plácku, když je "hovno" vidět. Pak se najednou stočil na nějakou polní cestu, nejdřív to vypadalo skoro slibně, ale pak nás z obou stran obklopily ploty. Couvat zpátky? Nesmysl. Takže vzhůru kupředu. Naštěstí cesta nevedla
dlouho a dokonce nebyla ani příliš rozblácená, takže jsme se v zápětí vynořili na okraji vesničky. Hned před její vstupní cedulí plac jak hrom. Rovňoučký, přímo zvoucí k poležení. Jenže ouha! Uprostřed pomník a vstup na místní hřbitov. A hned bylo po spánku. Naštěstí kousek dál, nedaleko temně vyhlížejícího statku se nachází loučka a poměrně rovný prostor na uložení.
Rozkládáme celtu, na kterou se postupně ukládáme. Já chci zkraje (kdybych v noci musel na procházku, abych někoho se svou váhou nerozšlápl), ostatní se ukládají vedle. Móně se moc nelíbí blízkost statku. "Já mám z těch opuštěnejch budov divnej pocit, to už by mi spíš nevadil hřbitov", povídá a pro jistotu si zapaluje ještě jedno cigáro na zahnání zlých duchů. Najednou zvedneme oči k nebi a tají se nám dech. Tolik hvězd pohromadě jsem snad ještě nikdy neviděl. Úplná pohádka. Jako by to hvězdné nebe na nás přímo padalo. Ale nepadalo, padaly jen jednotlivé hvězdy. Teda podle toho, jak je všichni okolo hlásili. Jenom já viděl prd. Asi jsem se vždycky koukal jinam a nebo jsem si nezasloužil žádný přání. (A to bych si přál, aby tato výprava skončila šťastně a zdárně!) Jejda, teď mi napadlo, co když si někdo přál, abych si já nemohl přát? To snad ne, to by bylo hnusný, obzvlášť když nikdo z nich ještě ani teď netuší, co o nich budu psát!
Pomaličku usínáme, zdá se mi, že z onoho hřbitova k nám proudí zombíci a vymáhají si na nás právo první noci, teda na nás, voni jdou všichni jenom po mě - jak po uzeným - bráním se, že už mám nocí za sebou dost, a jsem mrtvej na spodek a oni tak divně hýkaj a řvou a skučí a .....
Ráno se probouzím první. Bodejť ne, půjčený spacák stylu mumie ze mně udělal opravdu mumii, ale ještě docela natěsno ošacovanou, že jsem si připadal jako ve futrále, či těsné rakvi, uložený navždy. Proto teda ty sny. S úlevou, že jsem nebyl připraven o ...., ani o ...., nebo o ...., si zapaluji svou první ranní cigaretu. A to už na mně startuje polorozespalý David, že bych mu v tý přírodě nemusel kouřit a tak a mžourá na mně na třicet metrů přes ty svý brejličky. Posílám ho do prdele. Nebude za tento zájezd ani první, ani poslední, ale tentokrát to poprvé myslím vážně.
Ještě rozespalý, zato nadšený Moničin "škleb" nás jednoznačně přesvědčuje o její lásce ke zvířatům.
Opět se ozývají ony hrozivé zvuky z noční můry a ejhle, on to osel ve vší parádě. A tam za loučkou jsou koníci. A vedle po silnici jede traktor. Říkám si, teď na nás ten chlap vyběhne s vidlema, ale on se usmívá a na dálku nám mává. Stejně tak i další domácí občané. Zlatý francouzský venkov. Teď už jsou vzhůru všichni, někteří víc, jiní míň, v tom Monika vidí koně, zběsila za nimi utíká a mazlí se. K tomu křičí na Míru: "Foť mě, foť mě, já mám tak ráda zvířata a hlavně koně. Ty miluji!" Někteří z nás si v té chvíli přejí být koněm, ale nic nepomáhá, zůstáváme osli. Proto aspoň při odjezdu zamávám ušatému íjáčkovi a věřím, že je to má spřízněná duše.
Konečně balíme a vyjíždíme směr Chartres, první denní a poznávací zastávku na této cestě. Po ranní hygieně na benzínce dáváme snídaňový kafe, balzám to pro duši, hledáme místo dál od nekuřáků, ale stejně již za chvíli sedí u vedlejšího stolu. Tentokrát nedbáme, Kateřina odkouří Monice opět několik cigaret a vyrážíme dál. Na cestu nám hraje jedna ze dvou přítomných kazet, které Petr vzal na cestu. Na jedné je výběr Jethro Tull (jak jinak) a na druhé Alan Stivell - bretoňský bard a bretoňská lidovka, ukvílená svými falešnými bombardy, dudami. Napoprvé nám to trhá uši, podruhé to se zaťatými zuby zvládáme, když už se kazeta opakuje potřetí, začínám si zvykat. Někdo jiný ale představu této hudby nezvládl, takže kazeta záhadně mizí, jak v Bermudském trojúhelníku a objevuje se zpět na svém místě až při cestě zpátky, pár kilometrů před Prahou. Dodnes se ale nikdo nepřiznal, že by tomu nějak pomohl. Že by skřítek a duch cesty? Či Forda Transita?
K Monice se vzápětí připojila ještě Kamila. Inu ženský. Hned mi to připomělo výborné koňské karbanátky a guláš před lety v Prostějovském "konibaru".
