Poslední večer v Lorient.
Tak, Peťa má nakoupíno, teda tašku a řemínek i portrét udělanej, ale abychom opravdu nakoupili, stavujeme se pro jistotu u stánku s medovinou, ta zdejší je opravdu chuťově excelentní. To se slovy nedá popsat. A konečně můžeme vyrazit směr muzika. Koukneme na přístaviště, tady se to někde Davidovi asi stalo a naráz procházíme okolo Lunaparku. Takový to klasický, co známe z českých poutí - střelnice, atrakce. "Jé, já na to chci. Romane, pojď, půjdeme," vytrhne mě z pohledu na atrakci typu centrifugy a myšlenek na "blití" naše občas infantilní zpěvačka. "SI NOR-MÁL-NÍ???" slabikuju s děsem v očích otázku. Pak si ale uvědomím, že horší než valčík to snad nebude a taky kolik věcí jsme holce za těch deset dnů v "zájmu kolektivu" upřeli, a tak vlastně proč ne. "Přece nésu žádná sračka. Já so hanák a gdo je víc!" myslím si a přikyvuju. Jenom pořád nechápu, proč si k tomu vybrala právě mě?? Asi proto že jsem měkkej, a snadno se nechám ukecat. Naštěstí mají zavřeno. Nevadí, počkáme na večer.
Zatím se procházíme po městě a hledáme nějakou kapelu, která by se dala poslouchat. Nikde nic. O půl desáté jdeme na sraz s ostatními. Všichni chtějí do kempu. Nejvíc David, bolí ho ten prst, je téměř zběsile hysterický, když oznamuju, že jdeme ještě na atrakce. Vytáčí mě. Už zase. Asi se prudíme navzájem. Naštěstí jsem splachovací. To víte. Lvíček. Za chvíli jako by se nic nestalo. Jenom si pomyslím, "do prkýnka, jestli ten to má zlomený, tak musí mít buď strašně měkký kosti, nebo těžkou prdel!" Nakonec ustupuje (díky mé těžké podpásovce, když mu vypálím nazpět první večer, kdy jsem na ně čekal do půl druhý ráno s nesnesitelně bolavejma zádama a neřek´ jsem ani slovo) a my s Monikou můžeme vstříc dobrodružství. Lákáme i ostatní, ale nikomu se očividně nechce.
Srágorové. Abych se nebál, začal jsem se radši těšit. Trošku jsem ještě dělal dole dámu, zatím co Monča kupovala lístky a se všemi se teatrálně loučil a spěšně sepisoval závěť. A lidi, stálo to za to! Já se vám vyřval a vyřádil. Fakt dost dobrý. Po tom prvním kolečku jsem se na létající loď či co už vysloveně těšil jak malej Jarda. A podruhý se odvážil i Míra a byl kopec srandy.
Jenom mi trošičku "vadilo", že Pavlík provokativně kouřil z mejch cigaret. Sice jsem říkal, že je zdědí až tam nahoře umřu, ale takhle to přivolávat?
Jó kolotoče, to je naše!
Tady Monika hraje trošku pro obecenstvo, jak je jí zle.
A už se točíme!
Srandy kopec. Hned bych si to zopakoval!
A tady bylo nejlíp. To jsme se vyřádilli. A mezi námi, kdyby nám ti "frantíci" na okolí rozumněli, možná by se hodně divili, co to křičeli jak o život zároveň s námi! Radši nepřekládat!
