Zlý skřítek navigátor a Chartres, klenot francouzské gotiky.
Z Virťova cestovního deníku.
A jak to teda všechno bylo ...
Cesta nám pěkně ubíhá, v autě opět začíná strašlivý pekáč, otevřít se dají pouze dvě přední okna, takže vzadu jsou všichni jako v peci. Snažím se je odvětrávat, jak to jde, ale občas musím okno přivírat, protože mám v uchu nafoukáno na rok dopředu. Pavlík s Mírou nastavili v navigaci cestu tak, abychom se vyhli Paříži, pěkně ji objeli, neboť kdo se jednou této jámě lvové přiblíží, nemá úniku. Bohužel na dohled od Paříže zjišťujeme, že není všechno, jak se zdá. Paříž nás přitahuje svým šarmem jako komáry světlo, navigátor jí v tom vydatně pomáhá - směřuje nás neustále hlouběji a hlouběji do centra - a dobře míněné rady Kateřiny ze zadního sedadla se ukazují také jako kontraproduktivní. Než se nadějeme, vsákne nás Paříž do svých útrob jako mrakovlev svou oběť do písečného hrobu. Tady je každá rada drahá. Když již potřetí míjíme stejná místa (určité pozitivum to ale má, aspoň zdáli přes řeku - tuším, že tam teče Seina, tak nás to učili v zeměpisu - vidíme věže pařížského chrámu Notre Dame, na jehož vrcholu se prohání hrbatý zvoník Quasimodo a hledá svou věčnou lásku, cikánku Esmeraldu), tlačím na Pavla, musíš ven. Nejlíp zpátky a pak se vymotáme podle mapy. Určujeme dílčí body a opravdu se nám, za pomocí všech, podaří ze sevření francouzského klenotu měst vysmeknout a najít směr Versailles. No a pak je to už brnkačka.
Právě jsme přijeli do Chartres, platíme parkovné a domlouváme čas srazu. Jeden z posledních slunečných dnů.
Brrrrm, brrrm, párkrát Pavel přidá plyn a už se blížíme k zastávce tohoto putování. Z hicu je nám všem docela mdlo, tak se těšíme na vzduch. "Sraz u auta o půl šesté," zní dohoda a víc než dvě a půl hodiny nám připadá jako dostatečná doba. Jak se ale nakonec ukáže, byl to velký omyl! Navíc nikoho z nás nenapadá, že bychom se rozdělili, nějak vnitřně se cítíme spjati pupeční šňůrou vznikající náklonnosti, umocněné útrapami cesty.
Katedrála Notre Dame v Chartres
Jako první zamíříme do chrámu Božího, abychom se vpili do historie lidstva samého. Tato gotická katedrála zasvěcená Matce Boží, Panně Marii, svou monumentalitou předčí mé očekávání a navíc chladivý vzduch, tak charakteristický pro všechny Boží stánky, z nás snímá únavu, jako pokání naše hříchy. Pomodlím se v ústraní za zdar cesty (snad po pěti letech jsem schopen vnímat Boží přítomnost bez vnitřních bolestí a výčitek, které mě provázejí od dob krachu manželství), Péťa zapaluje svíčky za stejným účelem. Pak už jen na sebe nechám působit magickou sílu onoho místa, s jeho velkorysými rozměry, jak celé stavby, tak i okenních vitráží. V přední části chrámové lodi je vestavěna jako by menší půdorysem polooblouková stěna, kopírující vnější tvar, na níž se skví naprosto nepopsatelně umné sochařské výjevy z biblických příběhů. Někde jsem se dočetl, že samotných soch v reliéfech i chrámové přepážce je až dva tisíce (na wikipedii píšou dvě stě, ale to mi připadá při rozlehlosti chrámu velmi podsazené), které spolu s asi stosedmdesáti vitrážemi pojímají ve svých výjevech snad celý biblický příběh.
Z chrámu se vycházíme kochat pohledem na zahrady u hradeb, sousedící s katedrálou, uždibujeme skvělou čerstvou bagetu, tentokrát echt francouzskou, ne jako doma, a k tomu se nám naskýtá nádherný výhled do kraje. A taky na slunící se turistky. Škoda, že jsem si nevzal dalekohled. Přece jenom už na dálku tolik nevidím a ona krajina francouzská v dáli, ta mě svou krásou přitahuje. Asi si budu muset zajít k očnímu. Ale pomůže to? Bude lepší, když vše uvidím ve své jednoduchosti a obyčejnosti, nebo rozostřené dálkové vidění mi umožňuje přikrášlit si věci k obrazu svému? Nebudu zklamán? Kdož ví ...
Střípky nádherného francouzského města Chartres, místa naší první první zastávky.
