Quiberon.
Kluci na procházce v Quiberonu. Pavel a jeho bageta. Já jsem z něj byl úplně hotovej, než jsme v supermarketu došli k pokladně už hlodal do bagety díru. Jako by to nemohl vydržet. Strašně mě to štvalo - takováhle neukázněnost. (Přitom jsem mu to ale vlastně strašně záviděl, takže poslední den jsem to už taky nevydržel, vykašlal se na zásady a rval se s ním o první roh bagety, který se naskytl. Škoda, že jsem to nedělal dřív. Bylo to fantastický.)
Historie poloostrova Quiberon sahá sedm tisíc let zpátky, stejně jako okolní ostrůvky i celé území Morbihanského regionu. Prvním důležitým okamžikem celého regionu je šesté století před naším letopočtem, kdy došlo k osídlení kmenem Venétů, kteří byli zdatní mořeplavci a ve své době obchodovali i s Britskými ostrovy. Když v roce 56. před Kristem vtrhly římské legie do Bretaně a podrobili si Venéty, došlo k dalšímu historickému posunu ve vývoji regionu. Kolem roku 435 Bretoňci ve velkém prchají přes moře do Británie, kde se usazují. A dál pokračují středověké dějiny opět v duchu celého území dnešní Bretaně, britsko-francouzská válka o dědictví končící bitvou u Auray v roce 1364 smrtí Charlese de Blois a vítězstvím Jean de Montforta a Anglie. Koncem osmnáctého století se zde pokusily vylodít skupiny poražených royalistů, avšak byly odraženy armádou pod velením grenerála Hocha, později v Auray zajati a přes 900 emigrantů, toužících obnovit monarchii, byli roku 1795 zastřeleni.
Hotýlek na nábřeží v Quiberonu.
Až do jedenáctého století byl Quiberon ostrov, který vlivem odlesňování velkých ploch uvolňuje masy písku, který postupně vytvořil úžinu mezi poloostrovem a kontinentem. Uspořádání samotného poloostrova nám navíc nabízí jak písčité slunečné pláže na straně Quiberonského zálivu přiléhajícího k Francii, zatímco západní strana polostrova, směřující k otevřenému Atlantiku uchvátí svým drsným pobřežím, plným útesů, porostlých divokou trávou, kde dorážející Atlantský oceán vytváří scenérii, jako vystřiženou ze skotského bedekru.
Péťa se tváří jako by chtěl říct: "Ta hérečka už to prodala, teď to patří nám!"
Zámeček Turpault, před kterým se nechala majetnicky vyfotografovat Monika s Petrem, vystavěl v roce 1904 ve středověkém anglo-saském stylu Georges Turpault, nazval jej Hradem z moře a je vlastně jakoby baštou, střežící drsné západní pobřeží Quiberonu. Později byl přejmenován na Château Turpault par les Quiberonnais. Toto sídlo bylo vždy v soukromých rukách a nikdy nebylo uvolněno veřejnosti. Pokud budeme pokračovat pobřežní silnicí dále za Turpaultův zámeček, čeká nás spousta odstavných parkovišť, zvoucích na prohlídku osmi kilometrů zátok, útesů, jeskyní a zákoutí, které se objeví pouze v době odlivu. Tuto scenérii vytvořila dlouhodobá eroze, tvořená náporem větrů i útoky divokého bouřlivého Atlantiku.
Pobřeží v Quiberonu.
Přesto nám Quiberon může nabídnout spoustu zajímavostí, mimo jiné památník generálu Hochovi, který byl vytvořen a odhalen z podnětu republikánů, dále L'Eglise de Locmaria (kostel Locmaria) z patnáctého století, který v druhé polovině osmnáctého století sloužil jako špitál. V polovině devatenáctého století přistavěná věž byla v roce 1900 za bouřky poničena a oprava do dnešní podoby byla završena o šest let později, v roce 1906. Zmínku si také zaslouží Port Maria, jeden z hlavních sardinářských přístavů Francie, tak i původní přístav Port Haliguen a s nimi souvisící první bretaňská továrna na konzervaci sardinek.
Bez pozornosti by neměl zůstat ani L'Hôtel de Ville, původně l'Hôtel de France, který pravidelně hostil herečku Sarah Berhnardt, poprvé v roce 1893 - pobývala zde pravidelně před odjezdem na Belle Ille en Mer, Mezi významné hosty patřili také malíř Claude Monet, skladatel Nicole Hahn, Robert hraběte de Montesquiou, nebo dramatik Edmond Rostand ... Během 2. světové války byl využíván výhradně generálem Rommelem. Vzpomínky na všechny tyto blaze i neblaze proslulé hosty uchovává zdejší muzeum
A stejně jako všude na okolí i zde můžeme najít řadu menhirových uskupení. Menhir je megalitický památník, tvořený jedním vertikálně umístěným kamenným blokem. Název menhir vznikl složením dvou slov původního bretoňského jazyka men = skála a hir = dlouhý, dlouho.
Zámeček na pobřeží.
