Virťa sobě

Vznik poutního místa je spojen se jménem zámožného olomouckého obchodníka s vínem Jana Andrýska. Ten slíbil, že když se stane bohatým, nechá postavit kostel Panně Marii. Bohatým se stal, ale na svůj slib zapomněl. Panna Maria se mu však zjevila ve snu. Jednoho dne se dostal do sněhové bouře, která utichla právě ve chvíli, kdy se ocitl na vrcholku kopce. Zjistil, že se nachází na stejném místě, jako bylo to, na kterém se mu ve snu zjevila Matka Boží. Splnil tedy svůj slib a nechal zde vystavět Panně Marii kapli. 

Dobré ráno. Sotva jsem se probudil, moje první cesta vedla k oknu. Za prvé, musel jsem zkontrolovat máminy květinky za okny. Jestli jim to svědčí, kvetou a tak. No a k tomu už je docela blízko, vykouknout z okna. Jenom tak. Jako už mnohokrát předtím. Moc se toho za poslední roky nezměnilo. Jenom tam vzádu, místo horizontu vystrkuje "kštici" výšková budova Regionálního centra a vedlejšího krajského úřadu. Oba baráky jsou poměrně nové a olomouckou veřejností svého času hodně diskutované. Dnes už je to jedno. Obě budovy zapadly do celé koncepce přednádražního prostoru jedna radost. Opravdu, při příjezdu vlakem je to příjemné přivítání.

Nejdřív by nebylo špatné něco nakoupit na cestu. Maminka radí, běžte do Senima, tam to mají. A tak si dělám malou zacházku na další místa vzpomínek. Vezmu to Kaštanovou ulicí, kaštany tam sice nepamatuji, ale spíš jsem o tom nikdy nepřemýšlel a tak sem si nevšiml. Vzpomínám, že když jsem se touto cestou blížíval k místu určení před lety, jako malý kluk, bývalo ve vzduchu za vysokou zdí cítit podivný odér. Pak jsem se dozvěděl, že to jsou městská jatka.

Současný barokní vzhled získala budova kláštera v 17. a 18. století. Budova kláštera patří se svým dochovaným, téměř čtvercovým půdorysem (rozměry100 x 115 m), se čtyřmi křídly a čtyřmi nárožními věžemi, příčným traktem s centrální věží, jedním velkým (jižním) a třemi malými (severními) nádvořími, přístavbou centrálního kostela sv. Štěpána a bohatou uměleckou interiérovou výzdobou k nejhodnotnějším dílům středoevropské barokní architektury. S jeho výstavbou bylo započato po zboření starého kláštera Švédy (1642), po jejich odchodu z Moravy (1650).

Kdo si naivně myslí, že Václavské náměstí je jenom v Praze, tak se dost mýlí, neboť v Olomouci jedno takové taky máme. Co do velikosti se nemůže určitě s pražským vůbec srovnávat, je to takový malý plivátko, ale celý je obklopený historií. Leze se na něj touto Dómskou uličkou.

Jednou z dominant Olomouce je bezesporu kapitulní katedrála sv. Václava, ve zdejších končinách běžně zvaná Dóm. Když cestou od sv. Gorazda a řeky Moravy překročíme most přes slepé rameno řeky Moravy, zvané Mlýnský potok, uvidíme v zátočině hradby starého města. Nad nimi se tyčí objekty bývalého Přemyslovského paláce a také oltářní loď Dómu. Jako děti jsme rádi po těch hradbách šplhali, dnes bych to už asi nezvládl. Proto ke kostelu dojdu jako normální lidi ulicí Dómskou na Václavské náměstí.

Sarkandrova kaple se ukrývá ve starém městě v úzkých uličkách. Tady se k ní blížíme od Horního náměstí Mahlerovou ulicí.

Při posledním zastavení v Sarkandrově kapli jsem z časových důvodů - blížící se svátek sv. Jana Sarkandra - přeskočil malou zacházečku na Biskupské náměstí. Protože tato trasa v dětství nepatřila k nejčastějším, dodnes mě ovanula svým tajemným dechem. Matně ve mě povstal pocit, že tam je ta Palackého Univerzita se svým hlavním sídlem. Zda je to tak dodnes, netuším, ale ač jsou budovy jednotlivých fakult rozesety prakticky po celém historickém centru (a nejen tam), mladí lidé, které tam můžete potkat, mi dávají naději, že vše zůstalo při starém. No při starém se zase až tak moc říci nedá, obnovené fasády starých paláců přidávají na kráse celému městu.

Hned naproti oběma budovám muzeí se tyčí další skvost olomoucké, tentokrát barokní architektury. Je to chrám Panny Marie Sněžné, původně jezuitský a univerzitní kostel z let 1712 - 1719.

Každá doba měla své hrady, zámky, paláce, domy a vily. V rámci obydlí typu vil by se významných architektonických skvostů v Olomouci jistě našlo více, ale nejvýraznější a snad i s nejpohnutějším osudem je určitě vila Primavesi. Loňským rokem oslavila staleté výročí svého vzniku a v jistém slova smyslu i své znovuzrození, které je ale ještě pořád ve stadiu částečně porodním.